Interakce závisí na situaci.

Na hřišti se hraje kluk, který odtud nechce odejít. Je s ním i máma, kterou čeká setkání v práci. Nejprve se pokouší se synem dohodnout, ale nezabírá to, tak zvýší hlas, až nakonec řekne něco nepěkného.

Podobné situace už viděl a zažil snad každý.

Všichni jsme už byli alespoň jednou svědky toho, jak rodiče kárají své děti či na ně křičí. Horší je, když se neštítí chrlit i nadávky a používají slovník, jako by si povídali se seberovnými – drž hubu, neřev, lezeš mi na nervy, buď už chvíli ticho, neotravuj.

Často nemůžeme, jak náhodní očití svědci, v parku či v obchodě proniknout do podstaty podobných scén. Nerozumíme tomu, co se před námi odehrává a nevíme, jestli máme vůbec reagovat. A pokud ano, jak?

„I kdybyste přinesli nejlépe míněnou radu, emoce rodiče, které pociťuje z dané situace, by se možná ještě vystupňovaly a cítil by se rozzlobeně, znejistěně či zahanbeně,“ vysvětluje pro SME psycholožka a terapeutka Kateřina Janotová, která má zkušenosti s prací na Linke dětské jistoty a věnuje se i doprovázení a podpoře lidí zažívajících domácí násilí.

Jaká by tedy měla být naše nejlepší reakce, pokud jsme svědkem špatného přístupu rodičů k dětem?

Rozlišujte mezi hádkou a násilím

Drsné scény mezi rodičem a dítětem zažila už vícekrát v „přímém přenosu“ i čtyřiačtyřicetiletá Ema.

„V nákupním centru šla vedle mě normálně vypadající rodina. Máma se něco ptala chlapce, který nezareagoval dostatečně rychle, tak ho popadla za vlasy na temeni a škubla směrem dozadu, chudákovi okamžitě vyhrkly slzy. Mohl mít tak pět let,“ vzpomíná Ema pro JSME.

Ani další událost, které byla svědkyní, nebyla pro ni příjemná. V restauraci seděl otec se synem, chlapec mu vesele štěbetal o škole a o kamarádech. Otec se po chvilce zarazil a začal mu vykládat, jak je slaboch, že jim musí ukázat, kdo je pán a slabosi nepřežijí.